O nás

Osada Braník

Osada Braník, v níž se nachází kostel sv. Prokopa, je poprvé zmiňována roku 1088, kdy první český král Vratislav II daroval tři branická popluží, i s poddanými lidmi, Vyšehradské kapitule.
Od té doby obec mnohokrát změnila majitele. Část Braníka patřila Přemyslovcům. Později se přemyslovská část dostala pražským měšťanům a v 1. polovině 16. století potom Janu Chocenskému, který ji odkázal Starému Městu Pražskému. V roce 1547 byl majetek zkonfiskován Ferdinandem I, ale Staré Město Pražské po čase odkoupilo část Braníka zpět. Od roku 1593 se stal univerzální vrchností v Braníku farář od kostela sv. Jiljí, ale po bitvě na Bílé hoře došlo opět ke konfiskaci majetku. Nakonec však v roce 1625 věnoval Ferdinad II branickou oblast dominikánům od sv. Jiljí a ti zde založili Dominikánský dvůr (rezidence a pivovar), hodnocený
v současnosti jako architektonická památka. Tyto objekty si řád ponechal a branické panství roku 1662 prodal Starému Městu Pražskému, kterému náleželo až do roku 1784, kdy majetek přešel na město Prahu. Město pozemky, a to zejména výnosné lomy, pronajímalo. V roce 1892 zde byla zřízena pošta a v roce 1911 byl zaveden telefon. Od roku 1922 se Braník stává součástí Prahy.

Vznik kostela

V roce 1857 byla obec branická přifařena k Michelskému obročí. Pod jeho patronát patřilo i obročí v Podolí, zřízené v roce 1856. Braničtí však využívali zejména kapli sv. Kříže nacházející se
v budově starého řádového pivovaru (kaple v roce 1899 zrušena). Místní obyvatelé se proto rozhodli vybudovat vlastní kostel svépomocí, a tak v roce 1892 zřídili Spolek pro postavení a zařízení chrámu Páně v Braníku. Díky aktivitě spolku byl 1. července 1900 posvěcen základní kámen a započala stavba podle projektu arch. Rudolfa Vomáčky. Již za rok byl kostel, postavený
v novorománském slohu, dokončen a 22. září 1901 byl zasvěcen památce sv. Prokopa. Stalo se tak, za vlády papežů Lva XIII a Pia X, v době, kdy v čele pražské arcidiecéze stál kardinál kníže-arcibiskup Lev baron Skrbenský z Hříště. Stavba kostela a s tím spojené náklady činily 40 000,-korun. Patronát kostela přijala obec Braník a to na den sv. Václava, patrona země České, 28.9. Léta Páně1904. Ve výboru stáli: Josef Kohout - předseda, farář Antonín Brož - místopředseda, Václav Šercl - pokladník, kaplan Karel Svoboda - jednatel.

U kostela ale ještě nestála věž, na kterou již nestačily finanční zdroje, a na jejíž dokončení se tedy muselo počkat až do roku 1904. Prameny uvádějí, že velkou zásluhu na stavbě má zednický mistr František Strnad, který zděnou část věže postavil za dva měsíce
a pět dní. Stálo jej to však zřejmě mnoho sil, protože osm dní po dokončení stavby náhle zemřel.

Na stavbu chrámu přispěli většími dary: Matice náboženská, obec Braník, Okresní výbor na Královských Vinohradech, J.J. kníže Adolf Josef Schwarzenberg, Antonín Šercl - obchodník z Prahy, Jan Zimpl - obchodník z Prahy, Podolská cementárna, česká šlechta, česko-moravské duchovenstvo, kláštery a četní dobrodinci domácí i cizí.

Architektura kostela

Kostel sv. Prokopa je jednolodní stavba ukončená presbytářem ve tvaru románské apsidy. Má však křížovou klenbu. Loď má dřevěný trámový strop nesený pasy. Prostor absidy dotváří freska na stropě klenby, která představuje vševládce Ježíše Krista v modrém kruhu s hvězdami a třemi anděly. Původně byl celý kostel bohatě ornamentálně vyzdoben a to malířem Josefem Wenigem (ilustrátor Broučků). Na jižní straně je připojena sakristie a na západní věž. Věž je čtvercového půdorysu o délce strany 5 metrů, vysoká je 20 metrů a dalších 5 metrů tvoří jehlancovitá střecha. Pod věží je umístěno v ose ulice venkovní schodiště. Na tuto osu je orientován celý kostel.

V předsíni mezi hlavními dveřmi a dveřmi do interiéru kostela je vpravo připevněna velká žulová deska s pozlaceným nápisem
o vzniku kostela a dárcích a vlevo pak barokní socha ukřižovaného Krista z 18.století v nadživotní velikosti, přenesená z kostela sv. Václava na Zderaze. Z předsíně se prosklenými dveřmi vchází do vstupního prostoru se sníženým stropem. Nad ním je v patře umístěna kruchta s varhany přibližně z roku 1907. Hudební kruchta není přístupná z interiéru kostela. Vchází se na ní z patra věže,
na jejíž straně je točité schodiště, které pokračuje dále ke zvonům. Celé schodiště má zvláštní vchod zvenčí.

Pod kůrem stojí dva nové, vzájemně si podobné, oltáře. Pravý oltář s ukřižovaným Kristem na Golgotě, vedle kterého je umístěna polychromovaná dřevěná kopie známého Myslbekova krucifuxu Ukřižovaný Kristus. Levý oltář s plastikou beránka Božího na svatostánku je novější. Ve spodní části oltáře nalezneme Boží hrob. Vedle oltáře stojí původní malá dřevěná křtitelnice z 18.století.
V tomto prostoru bývají v době vánoční k vidění jesličky z dob první republiky, které byly přivezeny z Itálie. U vchodu je postavena také dřevěná zpovědnice z roku 1900, která je prací místních truhlářů.
V roce 2017/2018 proběhla její rekonstrukce Jiřím Králem, při které byla uzavřena a doplněna skleněnými dvířky.

Celý prostor u vchodu zdobí sochy svatých od Josefa Krejčíka
z roku 1901. Je to socha sv. Anežky české s korunou na hlavě, socha sv. Antonína s Ježíškem a polychromované sousoší sv. Terezie z Lisieux. Na sloupech klenby hudební kruchty proti vchodu do kostela jsou umístěny ještě sochy Ježiše Krista - Nejsvětější srdce Páně a Panny Marie s Ježíškem.

Na ochozu chóru je umístěno pět polychromovaných menších sošek, které tvořily původně výzdobu kazatelny, stojící kdysi
u levého portálu apsidy. Uprostřed ochozu je soška Ježíše s beránkem, nebo-li Ježíš jako dobrý pastýř. Dále, při pohledu od oltářního prostoru, jsou to zleva doprava evangelisté sv. Matouš,
sv. Marek, sv. Lukaš a sv. Jan. Pod ochozem chóru jsou na bočních stěnách lodi a na sloupech klenby ochozu sochy domácích světců. Zleva doprava jsou to sv. Václav, sv. Cyril, sv. Metoděj a sv. Jan Nepomucký.

Další sochy nalezneme u presbytáře. Vlevo stojí socha sv. Prokopa (taktéž dílo Josefa Krejčíka), která nahradila původní sochu
sv. Antonína Paduánského a vpravo dřevěná socha Vltavské Madony z lipového dřeva. Tato socha připlavala za velké povodně
v roce 1890. V Braníku byla z vody vytažena již poškozena - bez rukou, a když se k ní nikdo nepřihlásil, byla umístěna do kapličky vystavěné k poctě Panny Marie před restaurací "U Přemysla" (před bývalým kinem Eden). Kaplička byla při přestavbě ulic v roce 1950 zbourána a socha byla proto přestěhována do Dominikánského dvora a posléze do kostela sv. Prokopa. Socha pochází přibližně
z konce 18. století. Je to tzv. Lidový barok, snad původem z jižních Čech. Dnes má socha obě ruce. Odborně ji opravila a zrekonstruovala v roce 1969 profesorka Zdeňka Landová.

Všechny sochy v kostele jsou ze dřeva, veškeré malby a přemalby z nich byly při rekonstrukci Zdeňkou Landovou odstraněny.

Pod sochou sv. Prokopa je umístěna větší mramorová křtitelnice
z roku 1907 ve tvaru zeměkoule, což symbolizuje Kristova slova apoštolům: "Jděte do celého světa, učte a křtěte všechny národy!"

Mimo interiér kostela stojí v zahradě vlevo od vchodu ještě barokní pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z druhé poloviny 18. století.

Oltářní prostor byl od postavení kostela několikrát upravován. Původní pseudorománský oltář byl při pokoncilní úpravě v roce 1971 přesunut ke vchodu pod kůr. Byly z něj však pro oltářní prostor použity zlacené reliéfy s eucharistickými náměty (obětování Izáka
a král Melchisedech obětující chléb a víno). Vlevo od reliéfů pak byl umístěn dřevěný svatostánek s Ježíšem Kristem na dvířkách. Autorem tohoto uspořádání je Jiří Král. V roce 1983 doplňuje interiér abstraktní křížová cesta od Ing. Jana Kramaříka. Křížová cesta, vycházející z českého kubismu (pravděpodobně 1.abstraktní křížová cesta v Praze), byla doplněna křížky s římskými čísly zastavení od Jiřího Krále. Každý křížek měl jiný tvar jako symbol toho, že každý si nese svůj vlastní jedinečný kříž. V roce 1986 se dominantou kostela stalo moderní avantgardní dílo - zavěšený ukřižovaný Spasitel, který již není na kříži přibit. Jedná se o dílo řezbáře - profesora vysoké školy Luďka Tichého. Korpus kříže byl z dubového dřeva
a celá socha pozlacena. Rozpaženým rukám Krista chyběly prsteníčky na znamení nevěrnosti hříšného lidstva Ježíši, který se mu zasnoubil. Rozepjaté ruce k objímání a rozdávání ale přesto naznačovaly Kristovu lásku. Jeho zničené, zbičované a probodané ruce se snaží obejmout celý svět. Proto byl oficiální název tohoto díla Kříž Boží lásky. Toto uspořádání presbytáře bylo při rekonstrukci v roce 2003 opět změněno. Kříž Boží lásky byl odstraněn. Oltář z podkůru se vrátil zpět do prostoru kněžiště
a byly do něj zpět zasazeny pozlacené reliéfy. Abstraktní křížová cesta byla nahrazena původní.

Kostel zdobí po stranách lodi a v apsidě 15 barevných pseudorománských oken se skly zalitými do olova. V apsidě presbytáře jsou osazena tři barevná okna se symbolem kříže.
V prostředním okně jsou navíc v místě křížení břeven vytvořena červenými skly písmena JHS (znak Ježíše Krista)

Boční strany lodi kostela jsou opatřeny shodně šesti okny. Při pohledu na severní boční stěnu jsou zprava doleva v oknech vyobrazeny tyto světice: sv. Ludmila se šálem, kterým byla uškrcena; sv. Anežka Česká s modelem kostela naznačujícím, že byla zakladatelkou Anenského kláštera; sv. Panna Marie;
sv. Kateřina s loukoťovým kolem, na němž byla umučena
sv. Cecilie, patronka hudby.

Při pohledu na jižní boční stěnu jsou zleva doprava vyobrazeni tito světci: sv. Josef s Ježíškem; sv Vojtěch s biskupskou mitrou
a veslem v levé ruce, kterým byl ubit Prusy; sv. Vít, sv. Norbert
a sv. Jiří.

Pod obrazem každého svatého je text (většina z roku 1936) uvádějící za jakým účelem a kdo financoval výzdobu příslušného okna.

Okna se sv. Jiřím a sv. Cecilií jsou vidět pouze z hudební kruchty. Jsou doplněna ještě dvěmi dalšími barevnými nefigurálními okny.

Již v roce 1901 byly díky obětavosti místních katolíků zakoupeny, posvěceny a slavnostně zavěšeny první dva zvony z Diepoldovy dílny v Praze - sv. Antonín a sv. Prokop. Za 1. světové války byly oba zvony zabaveny rakouskými vojenskými úřady. Díky dalším sbírkám místních věřící byl v roce 1922 nahrazen jeden zvon a v roce 1924
i druhý. Za 2. světové války byly tyto zvony opět odcizeny nacisty. Současné zvony z roku 1996 jsou dílem zvonaře Petra Manouška ze Zbraslavi a jsou to: sv. Ludmila, sv. Anežka, blahoslavená Mlada s sv. Zdislava. Zvony financovali převážně farníci, ale nemalou částkou přispěla i městská část Prahy 4.

Rekonstrukce kostela

Během let docházelo v kostele průběžně k rekonstrukcím. V roce 1950 byla opravena střecha a provedeny venkovní omítky a vroce 1965 byla renovována věž kostela. Následovaly opravy interiéru - rekonstrukce osvětlení v roce 1972 a instalace plynového topení
v roce 1986. V roce 1992 následovala generální oprava sochy
sv. Jana Nepomuckého. Při velké rekonstrukci v roce 2003 bylo zabudováno nové etážové topení a ozvučení kostela. Později byly přidány nové lavice a přístavba kolem presbytáře sloužící jako prostor setkávání či jako místo pro rodiče s malými dětmi, kteří zde mohou prožít mši svatou. Tento nový prostor byl vysvěcen arcibiskupem Dominikem Dukou 3.července 2011.

Faráři branické farnosti

Prvofarářem na branické faře a v kostele sv. Prokopa byl od 1.1. 1907 P. Jan Chrysostomus Mačí, konsistorní rada, arcibiskupský notář, děkan atd. Přišel do rozháraných náboženských i politických poměrů, ale díky své vytrvalé, obětavé a nebojácné povaze obci velmi pomohl. Vyučoval ve škole, obnovil konferenci sv. Vincence, založil Jednotu k uctívání Nejsv. Svátosti oltářní, Bratrstvo živého posvátného růžence, Farní radu katolíků, katolickou akci i Jednotu Orla v Braníku a byl jejím starostou. Nechal zhotovit zvony, umělecké jesličky a postaral se o elektrické osvětlení kostela nebo jubilejní sochu sv. Václava. Za války nezištně pomáhal, radil, psal, zastával se místních na úřadech, pracoval v Českém srdci, ve válečném komitétu atp. Postaral se o pomník padlým vojínům
a legionářům. V roce 1907 začal psát Pamětní knihu farní osady
u sv. Prokopa. V roce 1938 odešel na odpočinek a v roce 1941 zemřel. Po něm nastoupil P. Emanuel Třebický (1938 - 1961), který hned po svém nástupu nechal opravit všechny dveře kostela, daroval v roce 1941 do interiéru sochu sv. Terezie s Jezulátkem od A. Berky a nechal vymalovat stěny kostela. Pro svou činnost byl
v roce 1942 jmenován arcibiskupskou konsistoří arcibiskupským notářem. Pomáhal za války legionářům a jejich rodinám. Byl zatčen Gestapem a mezi lety 1943-1945 umístěn v koncentračním táboře. Vrátil se ale zpět do branické farnosti, uspořádal sbírku na nové zvony a sloužil zde až do penze. Po něm nastoupil P. Jaroslav Novák (1961-1967), o jehož působení nemáme mnoho zpráv. Pouze o renovaci kostelní věže z roku 1965. Čtvrtým farářem se stal ThDr Vladimír Benda (1967 - 2005), lektor teologické fakulty
v Litoměřicích, autor knih Hledání a Sdílení. Během jeho působení se vytvořilo fungující společenství farníků, kteří svépomocí pomáhali rekonstruovat kostel a zahradu. Na jeho kázání docházela i laická veřejnost. Došlo k restaurování soch, renovaci liturgického prostoru (abstraktní křížová cesta, Kříž Boží lásky), rekonstrukci osvětlení, nákupu teplometů, ušití potahů do lavic, úpravě zahrady včetně tvorby nových cestiček, zpřístupnění bočního bezbariérového vchodu atp. V roce 2003 dochází opět k velké rekonstrukci interiéru a to víceméně do dnešní podoby. Od roku1970 zde vypomáhají další kněží - P. Antonín Šus, který odešel do kostela u P.M. Sněžné, od roku 1979 potom P. Jaroslav Urban
a od roku 1982 P. Václav Dvořák, který se po roce 1989 stává
v Českých Budějovicích generálním vikářem.V roce 2005 přicházejí do farnosti kněží mariáni a novým farářem je ustanoven P. Jiří Ptáček MIC (2005-2015), za jehož působení byla vybudována přístavba ke kostelu. 27.9. byl požehnán papežem Benediktem XVI základní kámen přístavby a 3.7.2011 kardinál Dominik Duka OP požehnal celé dokončené dílo. Po jeho odchodu do farnosti
v Hrádku u Vlašimi nastupuje v roce 2015 P. Mgr. Grzegorz Tanderys MIC, který dokončuje rekonstrukci úpravou fasády kostela a zvelebuje interiér kostela. Snaží se misijně působit v rámci celého Braníka. Farnost se zvětšuje a přibývají duchovní i společenské aktivity.

Kostel Církve Českobratrské Evangelické

v Braníku

V prostoru po vytěžené skále stojí dřevěná sakrální architektura - kostel Církve českobratrské evangelické. V průčelí štítu je umístěn emblém církve - kalich. Kazatelská stanice této církve byla
v Braníku zřízena 1. ledna 1942 a duchovním správcem byl pověřen nuselský vikář František Janovský. Konec 2. světové války znamenal počátek snah o výstavbu vlastního svatostánku. První poválečná schůze výboru se konala 20. května 1945 a k 1. září 1946 se Braník stal samostatným farním sborem. Prvním farářem byl Timoteus Pokorný, ale byl instalován až 2. března 1952, neboť dlouho nepřekonatelnou překážkou se ukázalo obstarání bytu pro něho samého a jeho rodinu.

Nakonec bylo rozhodnuto vystavět na získaném pozemku provizorní dřevěnou stavbu, a to tak, aby nevadila při pozdější stavbě kostela kamenného. Důvodem pro zvolené provizorium byl momentální nedostatek financí a velký nedostatek stavebních hmot, protože realizace stavby přišla krátce pro ukončení 2. světové války. Projektant kostela ing. arch. Pavel Bareš viděl však
i výhody tohoto řešení, kterými bylo rychlé postavení stavby, poměrně malý náklad, nízká spotřeba stavebního materiálu a možnost velkého množství svépomocných prací. Vzorem projektu byl dřevěný toleranční kostel z konce 18. století v Hrubé Lhotě na Valašsku. Na Moravu a do Čech přinesli vzory takové úpravy maďarští reformní kazatelé z Uher. Do obdélníkového prostoru se vcházelo uprostřed delší stěny. Po obou stranách vchodu byly přidány sborové místnosti a kancelář. Slavnostní otevření kostela bylo 9.5. 1948. V roce 1976 byly zakoupeny od smíchovského sboru varhany a v roce 1990 byla přistavěna apsida. Autorem návrhu byl architekt David Vávra. Původní stavba je ze smrkového dřeva, ale celý interiér přistavěné apsidy z borového dřeva. Provozorium, původě zamýšlené maximálně na dobu dvaceti let, slouží dodnes.

Dominikánský Dvůr

Rozsáhlý barokní areál Dominikánského dvora vznikl ve třetí čtvrtině 17. století. Je nejstarší stavební památkou na území Braníka a je zapsán ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek. Dvůr je čtyřkřídlý s charakteristickou hranolovitou věží, v níž je umístěna raně barokní kaple sv. Kříže. Je umístěna na severovýchodním nároží areálu. V přízemí věže, která je poněkud vysunutá do ulice, leží bývalý presbytář. V kapli se částečně dochovaly štukatury a zbytky fresek. Na vnější straně věže, směrem do Branické ulice, je umístěn štukový reliéf Krista
s klečícím mnichem, pravděpodobně dominikánem. Kolem hospodářského dvora je situována obytná i hospodářská zástavba. Dominikáni tu měli svého času nejen obytné křídlo pro členy řádu, ale i pivovar. V roce 1898 odkoupilo Společenstvo pražských sládků a následně ukončilo výrobu piva. Na nádvoří stávala socha sv. Jana Nepomuckého a v roce 1950 byla přenesena ke kostelu
sv. Prokopa a tak zachráněna.

---------------------------------------

Prameny:

kolektiv autorů: Praha 4, nakladatelství Informatorium, Praha 2001

Milan Degen: Kostel sv. Prokopa v Braníku, 1995

Martin Tourský: Kostel sv. Prokopa, 2012

100 let kostela sv. Prokopa v Braníku, informační brožura, 2001

Dr. Pelzbauerová, CSc.: Kostel sv. Prokopa v Braníce, PIS

Dr. Antonín Podlaha: Posvátná místa Království českého, 1907

Svatý Prokop

Ant.: "Bůh ho vedl do ticha samoty a mluvil k jeho srdci."

Pro nedostatek zpráv není možné stanovit rok narození sv. Prokopa.
Ze sázavských letopisů popisujících světcovu smrt v roce 1053, můžeme pouze odhadnout pravděpodobné datum narození.
Z historických a antropologických bádání se potom usuzuje na dobu mezi roky 970 až 985.

Prokopovi rodiče byli zemanského stavu, bohabojní a šlechetní lidé, kteří nebyli tísněni chudobou, ale ani neoplývali bohatstvím. Básník žijící ve 13. století nazývá světcova otce starým kmetem z Chotouně, a proto je toto místo označováno jako rodiště sv. Prokopa. Otec se prý jmenoval Vít a matka Božena.

Není jasné, jestli jméno Prokop získal od rodičů nebo je později sám přijal, protože bylo tenkrát u mnichů zvykem, že s novým životem přijali i nové jméno. Jméno Prokop je řeckého původu a znamená muže činícího pokrok v práci, i když nalezneme i takové výklady, kdy se význam jména hledá v latinském spojení "procus pius" tj zbožný milovník.

Jako dítě prý neměl moc rád dětské hry, ale nacházel zálibu
v pobožnostech. Už od mládí se toužil stát knězem, a proto hledal literární vzdělání. V té době byla církevní služba ještě rozdělena na latinský a slovanský způsob, který se lišil v obřadech a liturgické řeči. Prokop se rozhodl pro přípravu k slovanskému kněžství. Dosvědčuje to ve 12 století nejmenovaný sázavský mnich: "Sv. Prokop vyučiv se kanonickým řádem slovanskému písmu, od biskupa Kyrilla někdy vynalezenému a ustanovenému, stal se výtečným knězem světským." Světcův životopis ze 13. století uvádí, že vzdělání získal na Vyšehradě, ale dnešní badatelé se domnívají, protože škola na Vyšehradě vznikla až po Prokopově smrti, že vzdělání získal od některého staršího kněze formou individuální výuky a stal se knězem. Měl i vlastní rodinu, jak bylo v té době běžné i u světských kněží (o celibát u duchovních osob začal usilovat až papež Řehoř VII (1073 - 1085). Po zralé úvaze a dohodě
s manželkou a synem Jimramem však od rodiny kolem roku 1000 odešel a stal se mnichem Břevnovského kláštera (založen sv. Vojtěchem a Boleslavem II) pod vedením druhého tamního opata Jeronýma řečeného také Dobromír. Po nějaké době však zatoužil po čase stráveném o samotě s Bohem, takže poprosil o propuštění a usadil se v jeskyni dalejském údolí u Jinonic, kde žil osamoceným poustevnickým životem v modlitbě, postu a bdění. Když byl objeven pastýři a jeskyni opustil, přesunul se asi kolem roku 1009 na vzdálenější místo do Posázaví. Pověst o něm a jeho ctnostech se v okolí šířila a na její doslech přicházeli houfně lidé oné země, aby mu nabídli dary své oddanosti a zbožně se poroučeli jeho modlitbám...a on zvlažoval mluvou svých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování napravoval vítaně jejich mysli....

S pomocí knížete Oldřicha tak postupně vznikla kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Nejprve zde vznikl dřevěný kostelík ke cti Panny Marii a sv. Jana Křtitele a posléze i klášter. Prokop v něm byl v roce 1035 synem Oldřicha, Břetislavem I, a biskupem Šebířem uveden do úřadu opata nově vzniklého kláštera. Sázavský klášter byl jedním z posledních míst
v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně. Jako opat řídil sv. Prokop své mnichy pravidlem pokory a zásadou sv. Benedikta: "Modli se a pracuj!" jeho úsilím bylo: "Vše pro Boha!" Byl vlídný a štědrý a úspěšně bojoval proti zlu a ďáblovým pokušením.

Dne 25. března 1053, na svátek Zvěstování Panny Marie, Prokop
v požehnaném věku v kruhu svých žáků, mezi nimiž nechyběli ani jeho syn Jimram a synovec Vít, zemřel v pověsti svatosti. V posledních dnech života předpověděl Jimramovi a Vítovi šestileté vyhnanství
i vládu knížete Spytihněva a Vratislava. V té době také pobýval
v klášteře jeden nemocný host. Tomu Prokop řekl, aby počkal do druhého dne a po jeho smrti si odnesl plášť, kterým byl přikryt.
U Prokopa nemoc vyvolala záchvat, rozloučil se s bratřími, které naposled napomínal i těšil a pak zesnul. Nemocný host po oblečení světcova pláště dosáhl úplného uzdravení.

Sv. Prokop byl pochován v dřevěném chrámu, který před lety vlastníma rukama budoval a kde se odehrávaly společné modlitby sázavských mnichů. Prokopův hrob se pozvolna stával místem úcty a přibývala svědectví lidí o zázracích v jejich životě na přímluvu Prokopovu. Začal rozkvétat nový světcův život - život věčného nebeského přímluvce. Za vlády prvního dědičného krále Přemysla Otakara I. a římského papeže Inocence III. lidovou úctu a péči Prokopových mnišských následníků
o jeho dílo, završilo oficiální svatořečení. Slavnost proběhla 4. července 1204 přímo v Sázavě, tehdy již v kamenném románském chrámu, který vystřídal původní dřevěný. Před oficiálním svatořečením se zkoumaly Prokopovy zázraky a mluví se o devíti. Tehdy se prý přihlásili i lidé
z okolí s tvrzením, že viděli Prokopa orat s pluhem, do nějž byl zapřáhnut čert a světec že měl v ruce kříž (jedná se mimojiné také
o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou). Druhá verze tohoto obrazu, kterou uvádí Jar. Kadlec je, že vznikl díky neporozumění větě z nejstarší legendy, v níž se uvádí, že "srdce svých posluchačů svlažoval slovy svatých kázání a rádlem poučování napravoval jejich mysl." A poslední vysvětlení uváděné Jar. Němcem říká, že legendární vyobrazení s čertem "značí vítězství nad zlobou pekelné moci, která stále zasahuje do lidských osudů."

Svatý Prokop byl postaven po bok prvních českých zemských patronů - vedle příslušníků knížecího přemyslovského rodu sv. Ludmily a sv. Václava a slavníkovského biskupa sv. Vojtěcha. V křesťanském nebi spolu s nimi začal působit sv. Prokop jako divotvůrce a ten, kdo přemáhá temnoty a síly zla a vítězí nad nimi. Zřejmě krátce po jeho smrti ve 2. polovině 11. století byla napsána první staroslověnská prokopská legenda.

Ve středověku byl svatý Prokop zobrazován jako řeholník v mnišském oděvu. V baroku také jako opat v pontifikáliích s berlou a mitrou. Může mít též knihu a od 17. století kříž. Jeho hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel, kterého má u nohou nebo na kterém přímo stojí.

--------------------

Zdroje:

Dr. František Krásl: Svatý Prokop str 23/161

Svatý Prokop: https://www.klaster-sazava.cz/cs/o-klasteru/sv.-prokop-a-pisemne-prameny

Světci k nám hvoří: https://catholica.cz/?id=2892 - zpracoval Jan Chlumský